Laserový kolimátor lze doma vyrobit velice snadno. Stačí k tomu běžné červené laserové ukazovátko, které je možné koupit za pár korun v bazarech, vetešnictvích nebo na tržnicích. Dále potřebujeme několik šroubků, kovový dutý váleček (ocel, hliník, mosaz...) o průměru používaných okulárů, nějaké to nářadí (závitník...) a trochu šikovnosti. Do válečku vyvrtáme po obvodu (po 120°) dvě série otvorů po třech a vytvoříme závitníkem potřebný závit (dle použitých šroubků). Další otvor se závitem zhotovíme v místě spínače laseru a použijeme pro šroub, kterým budeme laser zapínat a vypínat. Laserové ukazovátko vložíme do dutého válečku a upneme jej šesticí justážních šroubků. Vše je myslím naprosto jasné z přiložených obrázků. Abychom mohli laserový kolimátor správně používat na seřizování našeho Newtonu, musíme nejdříve seřídit samotný kolimátor. To znamená seřídit jej tak, aby laserový paprsek byl shodný s osou okulárového výtahu. Toho dosáhneme např. valením kolimátoru po rovné podložce stolu a seřízením pomocí šroubků tak, aby paprsek na protější zdi opisoval přímku a ne sinusoidu. Vzdálenost kolimátoru od zdi bych dle vlastních zkušeností doporučoval minimálně 3-4 metry, větší vzdálenost samozřejmě umožní přesnější seřízení kolimátoru.

Hartmanova ostřící maska slouží ke snadnému a poměrně přesnému zaostření dalekohledu pro focení vesmírných objektů. Zhotovit lze poměrně jednoduše z překližky, silnějšího papíru nebo plechu. Do připraveného materiálu vyvrtáme nebo vystřihneme 2-4 otvory o velikosti cca 1/4-1/3 průměru objektivu. Osobně dávám přednost 4 otvorům, ale jedná se spíše o věc vkusu než nějaké hmatatelné výhody. Uchycení masky k dalekohledu je řešeno třemi přilepenými dřevěnými kolíčky ze spodní strany, které přesně pasují do přední části tubusu mého Newtonu. Přes vyvrtané otvory mám epoxidem nalepeny ocelové dráty o průměru 1,5mm. Dráty jsou nalepeny přes středy otvorů pod různými úhly. Touto úpravou vznikají na snímku s vhodnou hvězdou (při nasazené masce) čtyři difrakční paprsky, které výrazně pomáhají při posouzení přesnosti zaostření. U přesně zaostřeného dalekohledu se čtyři obrazy hvězdy sjedou v jeden a difrakční paprsky se protínají přesně v jednom bodě (hvězdě). Po správném zaostření (před vlastním focením) nezapomeňte masku z dalekohledu sundat.

Prakticky každý běžně prodávaný dalekohled v nižší cenové kategorii má problémy s nežádoucími odlesky v tubusu nebo rosnici. To je způsobeno buď chybějícím vyčerněním dalekohledu nebo použitím zcela nevhodné (lesknoucí se) černé barvy. Řešení je zde opět zcela snadné. Pořídíme si samolepící tapetu (černý samet) např. od výrobce d-c-fix, která se prodává v návinech 45x100cm, 45x500cm, 90x100cm a 90x500cm. Pak už jen stačí mít ostré nůžky, pravítko, tužku a vědět jak se ten můj dalekohled rozebírá. Po rozebrání vylepíme celý tubus dalekohledu i s rosnicí sametovou tapetou. Tapetu lze v některých případech použít i k vyčernění okulárových výtahů, okulárů nebo k vymezení nežádoucích vůlí při špatně dosedající rosnici (např.u mého SW 80ED).

Pozicionér je nezbytnou pomůckou pro většinu astrofotografů. Slouží k vyhledání vhodné pointační hvězdy, která není vždy k dispozici v oblasti kterou právě fotíme. Posunováním pointační kamery nebo okuláru pozicionérem (ve dvou osách) docílíme nalezení a najetí hvězdy tak, aby byla viditelná i prostřednictvím malého čipu pointační kamery. Jiným způsobem jak hledat vhodnou pointační hvězdu jsou nastavitelné upínací kruhy a tedy hýbání celým pointačním dalekohledem. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že práce s pozicionérem je snažší a elegantnější. V současnosti není problém si pozicionér zakoupit u některého z prodejců astrotechniky (Supra, ATC...). Mě od koupě odradila poměrně vysoká cena a tak jsem se se svým otcem pustil do výroby tohoto mechanismu (já to nakreslil, otec řezal, piloval, vrtal atd.). Nebudu zde uvádět rozměry ani jiné technické náčrty pouze to, že základní materiál ze kterého je pozicionér udělaný je 5mm silný hliník. Pozicionér je na obou stranách opatřen závitem M42x1, ke kterému mám dodělány různé redukce a úchyty, tak aby mohl být nasazen na všechny mé dalekohledy. Na závěr bych chtěl upozornit na to, že vyrobit si pozicionér doma pomocí pilníku, vrtačky a šuplery není opravdu jednoduché, takže pokud nejste alespoň nadprůměrně zruční, tak si pozicionér raději kupte.

K tomuto neobvyklému řešení jsem byl donucen v době, kdy jsem marně sháněl polární hledáček pro svoji montáž CG5 GOTO. Jelikož se mi nechtělo čekat na to až ho prodejce sežene a můj starší hledáček od GSO do CG5 nepasoval, rozhodl jsem se použít tužkový green laser s viditelným paprskem. Šachta polární osy u CG5 má uvnitř vymezovací pryže s trojůhelníkovým otvorem pro vytvoření těsného, ale pružného úchytu přední části polárního hledáčku. V zadní části šachty jsou seřizovací šroubky sloužící k sesouosení polární osy montáže s osou hledáčku. K tomu, aby mohl být použit green laser místo hledáčku bylo potřeba zesílit průměr přední části tubusku laseru a vyměnit seřizovací šroubky za delší. Zesílení jsem provedl obyčejnou izolepou, kterou jsem několikrát omotal přední část laseru a docílil tak těsného uchycení v pryžové části šachty. Třemi seřizovacími šroubky musíme ještě sesouosit zelený paprsek laseru s polární osou montáže. To provedeme nejlépe tak, že osu montáže namíříme např. na vzdálený dům, zapneme laser a otáčíme polární osou montáže pomalu dokola. Laserový paprsek bude na budově opisovat kruh. Seřizovacími šroubky dolaďujeme tak dlouho, dokud při otáčení montáže nemíří paprsek vždy do jednoho bodu. Samozřejmě platí to co u kolimátoru - čím je odrazná překážka od nás dál, tím je seřízení přesnější. Tímto způsobem se mi podařilo na první pokus nastavit montáž s přesností lepší než 20´ a následnou Celestron procedurou POLAR ALIGN (již bez laseru) dosáhnout při druhém kroku přesnosti ustavení 2-3´. Ustavení montáže pouze pomocí green laseru je tedy vhodné pro běžná pozorování nebo fotografování s kratšími ohnisky. Pro focení s delšími ohnisky je potřeba použít přesnější ustavení montáže (např. POLAR ALIGN nebo driftovou metodu). Metoda s green laserem má v sobě i některá omezení. Vyžaduje nepřesvětlenou oblohu tak, aby byla očima vidět nejenom Polárka, ale i jiné hvězdy v její blízkosti, které nám pomohou k přesnějšímu namíření paprsku k pólu. Běžně prodávané green lasery mají také problémy při nižších teplotách, takže v zimě asi nebudou fungovat.

Montáž CG5 GOTO může být ovládaná prostřednictvím počítače. K tomu potřebujeme propojovací kabel, který se však s montáží běžně nedodává. U výrobce (Celestron) je tento kabel uveden pod číslem (93920), mě se ho však u našich prodejců sehnat nepodařilo a tak jsem se rozhodl si jej vyrobit. K výrobě potřebujeme čtyřžilový kabel s telefonním konektorem RJ-10 (např. kabel s konektory od telef. sluchátka) a konektor RS-232 pro připojení na sériový port počítače. Zapojení je uvedeno na prvním obrázku. Sériový konektor má na své zadní straně jednotlivé piny očíslovány (1 až 9), takže stačí ustřihnout ze sluchátkového kabelu jeden RJ-10 a místo něj připájet správné tři drátky na piny 2, 3 a 5 sériového konektoru (viz. obr.1). Hotový kabel zapojíme na jedné straně do spodní části ručního ovladače montáže (RJ-10) a na druhé straně do sériového portu počítače, případně přes vhodnou (fungující) redukci USB-RS232 do USB portu notebooku. Některá počítačová planetária umí CG5 GOTO ovládat přímo (obsahují Celestron ovladače). Mě se však velmi osvědčilo nainstalování ASCOM platformy, která umožňuje komfortní ovládání montáže přes program CdC i autoguiding programem Guidemaster.

Ke zhotovení slunečního objektivového filtru potřebujeme solar fólii o vhodné propustnosti. Na našem trhu jsou běžně k dostání fólie Baader Astro Solar a ATC Black 1. Baader fólie se prodávají s hustotou propustnosti ND=5.0 a ND=3.8. Hustota 3.8 je určena pouze pro fotografické využití (ne vizuálně) a proto použijeme raději ND=5.0, se kterou se nechá jak pozorovat tak i fotit. ATC Black 1 má hustotu ND=5.0 a přirozenější barevné podání Slunce (žlutooranžové). Baaderem se Slunce zobrazí bíle, ale výhodou oproti ATC filtru je jeho kontrastnější podání. Takže po vybrání některé z fólií (já používám Baadera) se můžeme pustit do výroby objektivového filtru pro náš dalekohled. Na níže uvedených obrázcích je vidět, že filtry mohou být zhotoveny mnoha způsoby. Na prvním obrázku je např. použita pro výrobu filtru (na refraktor 70/700) vrchní část plastového kelímku od zmrzliny, která přesně pasuje do rosnice dalekohledu. Fólie je přilepena k obrubě víčka dvousložkovým epoxidem. Na druhém obrázku je fólie přilepena samolepící páskou ke dřevotřísce s vyřezaným otvorem a upevňovacími šrouby. Třetí obrázek ukazuje sluneční filtr na Newtonu. Fólie je zde přilepena epoxidem na podložku z tvrzeného papíru. U dalekohledů větších rozměrů nemusíme vždy využít celý průměr objektivu, jak je vidět právě na třetím obrázku. Fóliové filtry jsou levnější variantou ke skleněným (chromovým), továrně vyráběným filtrům.

U dříve vyráběných a také současných levnějších dalekohledů číselnou zaostřovací stupnici nenajdeme. Řešení pro její zhotovení je velice jednoduché a levné. Stačí zakoupit v jakémkoli papírnictví ohebné plastové měřidlo v ceně 1,50Kč, nůžkami jej sestřihnout na požadovaný rozměr a chemoprénem nalepit na vhodné místo okulárového výtahu. Na obrázku 2 a 3 jsou příklady nalepených stupnic u výtahu se strmým stoupáním šroubu (Nwt. 170/1000) a výtahu u ED80. Stupnice jsou potřebné v případě, že se zabýváme např. astrofotografií. Pro běžná vizuální pozorování stupnice nepotřebujeme.

Výrobě klipu vlastními silami předcházela klasická modifikace mého EOSu, kterou jsem provedl (dle dostupných návodů na internetu) výměnou originálního filtru za Baader UV/IR blocking filtr s lepší propustností. Snímky pořízené po této úpravě však vykazovaly protažený obraz hvězd v pravé části snímače. Filtr jsem proto vyjmul a nějaký čas se pokoušel o focení bez filtru. Vada u hvězd tímto sice zmizela, ale chybějící IR blokace mi znemožnila dělat delší expozice. Proto jsem se rozhodl navrátit do fotoaparátu UV/IR blocking filtr, ale již jako klip do bajonetové šachty. Řešením by samozřejmě bylo zakoupení již hotového originálního klipu s blokačním filtrem, ale vzhledem k tomu, že jsem to sklíčko doma už měl, rozhodl jsem se ten klip udělat sám. K výrobě stačil tvrdý papír, nůžky, žiletka, pravítko, kružítko a oboustraná lepící páska. Papír jsem zastřihl do potřebného tvaru (obr.2) a žiletkou vyřízl obdélníkový otvor, který je jen o malinko menší než rozměr pravoúhlého filtru. Na okraje otvoru jsem nalepil úzké proužky oboustrané lepící pásky a opatrně přitiskl filtr. Pro zajištění klipu v šachtě EOSu jsem použil přesně pasující mosazný kroužek, který jsem našel mezi díly z rozmontovaného objektivu Helios. Modifikace Canonu pomocí klipu (včetně kupovaných) má oproti klasicky umístěnému filtru tu výhodu, že nás nemusí trápit nějaké to smítko na klipu (jsme dál od zobraz. roviny - smítko se nezaostří). Další výhodou je snadná výměna klipu za jiný a to bez nutnosti opětovného rozebrání foťáku. Klipy se po drobné úpravě dají používat i dva na sobě. Nevýhodou u klipu je nefungující autofokus u EF objektivů, který vyžaduje pro správnou funkci umístění filtru o přesné tloušťce v rámečku, těsně před snímačem. Pokud je fotoaparát určen pouze pro astrofoto s dalekohledy (můj případ), je autofokus stejně zbytečný.